Bílá husa – příběh Jevgenije Nosova, čtěte online

Bílá husa je zajímavý příběh Jevgenije Nosova, který děti dojme. Stará husa udivuje vypravěče svou brutální krásou, nafoukaností a svéhlavou povahou. Nelze však říci, že vztah mezi člověkem a ptákem je hladký: husa člověka často napadá a brání mu v chytání ryb. Jednoho dne udělá bílá husa statečný a nezištný čin: přikryje tělem housata, zaskočená hrozným krupobitím. Tato epizoda ukazuje, jak silná je rodičovská láska a péče – otec dává svůj život, aby zachránil mláďata.

Doba čtení: 11 min.

Pokud byly ptákům uděleny vojenské hodnosti, měla by tato husa dostat hodnost admirála. Všechno na něm bylo jako u admirála: jeho chování, chůze a tón, kterým mluvil s ostatními vesnickými husami.

Chodil důležitě a přemýšlel o každém kroku. Než husa pohnula tlapou, zvedla ji ke sněhobílému saku, shromáždila pavučiny jako vějíř a chvíli ji držela a pomalu spouštěla ​​tlapu do bahna. Podařilo se mu tedy projít po té nejmačkanější, vyšlapané cestě, aniž by ušpinil jediné pírko.

Tato husa nikdy neutíkala, i když za ní běžel pes. Vždy držel svůj dlouhý krk vysoko a nehybně, jako by na hlavě nesl sklenici vody.

Vlastně to vypadalo, jako by ani neměl hlavu. Místo toho byl přímo na krk připevněn obrovský zobák oranžové barvy s jakýmsi hrbolem nebo rohem na hřbetu nosu. Tento hrbol vypadal nejvíce jako kokarda.

Když se husa na mělčině zvedla do plné výšky a zamávala pružnými jedenapůlmetrovými křídly, rozběhly se po vodě šedé vlnky a pobřežní rákosí zašustilo. Kdyby vydal svůj pláč, džbery mléka dojíček na loukách by slabě cinkaly.

Stručně řečeno, husa bílá byla nejdůležitějším ptákem v celém roji 1 . Díky svému vysokému postavení na lukách žil bezstarostně a v pohodě. Zíraly na něj nejlepší husy ve vesnici. Měl naprostou kontrolu nad mělčinami, které neměly obdoby v množství bahna, okřehku, mušlí a pulců. Jsou jeho nejčistší, sluncem rozpálené písečné pláže, jsou také jeho nejšťavnatější louky.

Nejdůležitější ale je, že úsek vody, kde jsem nastražil nástrahu 2, považoval i Bílá husa za svůj. O tento úsek vody vedeme dlouhodobý spor. Prostě mě nepoznal. Pak vede celou svou husí armádu v brázděné formaci přímo k rybářským prutům a pak se zdrží a narazí na plovák, který se objeví. Pak celá společnost začne plavat hned na protějším břehu. A koupání je o kdákání, mávání křídly, značkování a schovávání se pod vodou. Zahájí boj se sousedním hejnem, po kterém dlouho plavou po řece roztrhané peří a je tu takový humbuk, takové chvástání, že o kousnutí nemá cenu ani uvažovat.

Mnohokrát jedl červy z konzervy a kradl provázky s rybami. Nedělal to zlodějským způsobem, ale se stejnou odměřenou neuspěchaností a vědomím své síly na řece. Bílá husa zřejmě věřila, že všechno na tomto světě existuje jen pro něj samotného, ​​a asi by se velmi divil, kdyby se dozvěděl, že on sám patří k vesnickému chlapci Styopkovi, který, kdyby chtěl, mohl Bílé huse useknout hlavu na špalku a Styopkova matka by z něj uvařila zelňačku s čerstvým zelím.

Letos na jaře, jakmile začaly venkovské cesty foukat, jsem složil kolo, připevnil na rám pár rybářských prutů a vyrazil na zahájení sezóny. Cestou jsem se zastavil ve vesnici a řekl Styopkovi, aby sehnal nějaké červy a přinesl mi je jako návnadu.

Bílá husa už tam byla. Zapomněl jsem na nepřátelství a obdivoval jsem ptáka. Stál, zalitý sluncem, na okraji louky, přímo nad řekou. Pevná peří byla tak dobře srostlá, že se zdálo, jako by husa byla vyřezána z bloku rafinovaného cukru. Sluneční paprsky prosvítají peřím, zavrtávají se do jejich hlubin, stejně jako prosvítají kouskem cukru.

Husa si mě všimla, sklonila krk k trávě a s hrozivým zasyčením se přesunula ke mně. Sotva jsem se stihl ohradit s kolem.

A narazil křídly do paprsků, odrazil se a znovu udeřil.

Byl to Styopka, kdo křičel. Běžel po cestě s plechovkou červů.

Styopka popadl husu za krk a táhl ji. Husa se vzepřela, praštila chlapce křídly a srazila mu čepici.

– Jaký pes! – řekl Styopka a odtáhl husu pryč. — Nikomu nedá pokoj. Nepustí mě blíž než na sto kroků. Teď má housata, takže zuří.

Teprve teď jsem si všiml, že pampelišky, mezi kterými stála Bílá husa, ožily a schoulily se k sobě a vyděšeně vytahovaly své žluté hlavy z trávy.

— A kde je jejich matka? — zeptal jsem se Styopky.

— Auto přejelo husu.

Styopka našel čepici v trávě a běžel po cestě k mostu. Musel se připravit do školy.

Zatímco jsem se usazoval na návnadu, Bílá husa se již několikrát stihla poprat se svými sousedy. Pak odněkud přiběhl pestrý červený býk s kusem lana kolem krku. Husa se na něj také vrhla.

Tele se koplo do zadku a uteklo.

Husa se rozběhla za ním, šlápla tlapami na kus provazu a převrátila se přes hlavu. Husa nějakou dobu ležela na zádech a bezmocně pohybovala tlapami. Ale pak, když se vzpamatoval a rozzlobil se ještě víc, dlouze honil lýtko a vytrhával mu ze stehen chuchvalce červené vlny. Někdy se býk pokusil zaujmout obranné pozice. Roztáhl doširoka přední kopyta a zíral na husu svýma fialovýma očima a neohrabaně a nepříliš sebevědomě potřásl před husou tlamou s naštípanýma ušima. Jakmile však husa zvedla svá jeden a půl metrová křídla, býk to nevydržel a dal se na útěk.

Na konci se tele schovalo do neprůchodných vrb a smutně bučelo.

“To je ono.” — Bílá husa se po pastvině hlasitě zachechtala a vítězoslavně škubla svým tlustým ocasem.

Zkrátka hukot, děsivé syčení a mávání křídel na louce neustávalo a housata Styopka se k sobě strašlivě choulila a žalostně ječela, tu a tam ztrácela svého bujarého tatínka z dohledu.

– Úplně jsi opotřebovala housata, ty tvá hloupá hlava! — Snažil jsem se zahanbit Bílou husu.

“Hej! Hej! – přišla odpověď a potěr skočil do řeky. – Ahoj. „Jako, v žádném případě!

— Za takové triky bychom vás okamžitě poslali na policii.

“Ga-ga-ga-ga. ” posmívala se mi husa.

– Jsi frivolní pták! A taky táta! Není co dodat, vychováváte generaci.

Při hádání s husou a úpravě návnady, kterou spláchla povodeň, jsem si ani nevšiml, jak se zpoza lesa vyškrábal mrak. Rostl, zvedal se jako těžká šedomodrá stěna, bez mezer, bez praskliny a pomalu a nevyhnutelně požíral modrou oblohu. Tady se přes slunce převalil okraj mraku. Jeho okraj se na okamžik zablýskl jako roztavené olovo. Ale slunce nemohlo rozpustit celý mrak a zmizelo beze stopy ve svém olověném lůně. Louka potemněla jako za soumraku. Přihnal se vichr, sebral husí peří, roztočil je a vynesl je nahoru.

Husy přestaly okusovat trávu a zvedly hlavy.

Přes lopuchy leknínů zasáhly první kapky deště. Najednou vše kolem začalo šumět, tráva se začala pohybovat v namodralých vlnách, vrby obrácené naruby.

Sotva jsem měl čas přehodit přes sebe plášť, když se mrak protrhl a spustil studený, šikmý liják. Husy roztáhly svá křídla a lehly si do trávy. Mláďata se schovala pod nimi. Po celé louce byly vidět hlavy, úzkostně zvednuté.

Najednou něco tvrdě narazilo na kšilt mé čepice, paprsky kola se rozezněly s tenkým zvonivým zvukem a k nohám se mi skutálel bílý hrášek.

Podíval jsem se zpod pláště. Šedivé vlasy krupobití se vlekly po louce. Vesnice zmizela a nedaleký les zmizel z dohledu. Šedá obloha tupě šuměla, šedá voda v řece syčela a pěnila. Nařezané lopuchy leknínů praskají s praskavým zvukem.

Husy ztuhly v trávě a úzkostlivě na sebe volaly.

Bílá husa seděla s krkem vysoko nataženým. Kroupy ho udeřily do hlavy, husa se otřásla a zakryla mu oči.

Když mu obzvlášť velká kroupa zasáhla temeno hlavy, ohýbal krk a zavrtěl hlavou. Pak se znovu narovnal a stále se díval na mrak, opatrně nakláněl hlavu na stranu. Tucet housat tiše pobíhalo pod jeho široce roztaženými křídly.

Mrak zuřil s rostoucí silou. Zdálo se, jako by ji jako pytel roztrhli od okraje k okraji. Na cestě skákaly bílé ledové hrášky, poskakovaly a srážely se v nekontrolovatelném tanci.

Husy to nevydržely a utekly. Běželi, napůl přeškrtnutí šedými pruhy, které je bičovaly, a kroupy jim hlasitě bušily do ohnutých zad. Tu a tam se v trávě smíšené s kroupami mihly rozevláté hlavy housat a bylo slyšet jejich žalostné, vábivé vrzání. Někdy pískání náhle ustalo a žlutá „pampeliška“, rozsekaná na kusy krupobitím, spadla do trávy.

A husy běžely dál, skláněly se k zemi, padaly jako těžké bloky z útesu do vody a schovávaly se pod vrbovými keři a pobřežními okraji. Za nimi padaly do řeky malé oblázky, ti malí – těch pár, kteří ještě dokázali běžet.

Omotal jsem si plášť kolem hlavy. K nohám se mi už nekutálel kulatý hrášek, ale kousky narychlo vyváleného ledu o velikosti čtvrt zrnka cukru. Plášť neposkytoval moc ochrany a kusy ledu mě bolestivě narážely do zad.

Po cestě se s klapavým zvukem rozběhlo tele a bilo do bot kusem mokrého provazu. Deset kroků od něj už zmizel za šedou clonou krupobití.

Někde husa, zamotaná ve vrbovém houští, křičela a zápasila, a paprsky mého kola cinkaly stále hlasitěji.

Mrak minul stejně náhle, jako přišel. Kroupy mě naposledy hrabaly po zádech, tančily po pobřežních mělčinách a teď se na druhé straně otevřela vesnice a slunce, které prokouklo skrz, poslalo své paprsky do mokrého břehu řeky, do vrb a seníků.

Pod slunečními paprsky se bílá, zasněžená louka před očima zatměla a rozmrzla. Cesta byla pokryta loužemi. Zmrzačená housata byla zamotaná do padlé mokré trávy jako do sítě. Téměř všichni zemřeli dříve, než se vůbec dostali do vody.

Louka prohřátá sluncem se opět zazelenala. A jen v jeho středu se neroztál bílý humus. Přišel jsem blíž. Byla to Bílá husa.

Ležel s roztaženými mohutnými křídly a krkem nataženým přes trávu. Za letícím mrakem zíralo šedé, nemrkající oko. Z malé nosní dírky stékal po zobáku pramínek krve.

Všech dvanáct nadýchaných „pampelišek“, celých a nepoškozených, se navzájem strkaly a drtily, vysypaly. Vesele pištěli, rozprchli se po trávě a sbírali přežívající kroupy.

Jedno housátko s tmavou stuhou na zádech, nemotorně pohybující svým širokým, křivýma nohama, se pokusilo vylézt na křídlo tuláka.

Ale pokaždé, když se neudržel, vletěl po hlavě do trávy.

Dítě se zlobilo, netrpělivě šoupalo tlapkami a když se vymotalo ze stébel trávy, tvrdošíjně vylezlo na křídlo. Nakonec housátko vylezlo na záda svého otce a ztuhlo. Tak vysoko ještě nikdy nevylezl.

Otevřel se před ním nádherný svět plný jiskřivé trávy a slunce.

1. Kuliga je lesní mýtina vymýcená pro zemědělství.

2. Návnada – potrava pro přilákání zvířat, ptáků a ryb.

(Ilustrace V. Presnyakov)