Tolerance. Velká ruská encyklopedie
Tolerance (z lat. tolerantia – tolerance), neagresivní vztahy mezi lidmi, kteří se drží různých hodnotových pozic. Hovoříme o hodnotových rozdílech, které se neomezují na individuální charakteristiky hodnocení a chování v rámci stejných principů, ale pokrývají principy samotné, včetně přesvědčení, přesvědčení, tradic a zvyků. Tolerance je charakterizována nedostatkem nápravného vlivu subjektu (kritika, diskriminace, pronásledování) ve vztahu k názorům a činům, které jsou vnímány a hodnoceny čistě negativně. Tolerance je adekvátní způsob veřejného chování v situaci náboženské, etnické, rasové, ideologické a kulturní rozmanitosti společenského těla.
Tolerance se formuje historicky, přeměňuje se ze sekundární psychologické kvality – tedy tolerance k bolesti a utrpení, stejně jako zdrženlivost v komunikaci – v základní společenskou ctnost. Děje se tak v moderní době a je spojeno s formováním národních států a demokratických forem společensko-politického života; zvláště tolerance vznikla jako reakce na dlouhé náboženské války 16. století. Náboženská tolerance – první a dodnes jedna z hlavních forem tolerance – umožnila sjednotit v rámci jediného politického a právního státního prostoru lidi, kteří zastávali různé náboženské přesvědčení a byli příslušníci různých církevních sdružení. První právní dokument, který tuto praxi zavedl, nantský edikt z roku 1598, deklaroval, že představitele reformovaného náboženství nelze utlačovat ani je nutit k odstoupení, a uznával jejich rovná práva s katolíky ve věcech vzdělávání, léčby a vládní péče.
Následně se pole tolerance rozšířilo, pokrývalo genderové, rasové, etnokulturní a další rozdíly. Tento proces pokračuje a nabývá na aktuálnosti a zvláštní naléhavosti v důsledku zintenzivnění mezikulturních kontaktů, rozšiřování migračních toků, legalizace netradičních praktik a dalších moderních výzev.
Jako specifická forma humanismu a morálně hodnotného chování byla tolerance konceptualizována především v tradici liberalismu. Klasickým zdrojem myšlenek tolerance byly práce J. Locka „Essay Concerning Toleration“ (1667) a „An Epistle Concerning Toleration“ (1689). Nejobtížnější na pochopení tolerance jsou problémy její oprávněnosti a meze použitelnosti.
Klíčovým bodem odůvodnění je otázka, jak se požadavek tolerance vztahuje na zásadně odlišné hodnotové pozice. Pro člověka je charakteristický patos pravdy, spojený především s jeho ideologickou volbou, přesvědčením a přesvědčením. Ospravedlnění tolerance nevyžaduje opuštění myšlenky absolutnosti pravdy, jejíž adekvátní pochopení nás zavazuje považovat kterékoli z jejích konkrétních ztělesnění za relativní. Zodpovědné vědomí toho vede k toleranci, která se stává etickou sankcí rozmanitosti lidských cest k absolutní pravdě. Musíme být tolerantní, protože jsme nedokonalí a omylní. Předmětem tolerance navíc nejsou hodnoty samotné, ale lidé, kteří je vyznávají. Nevyžaduje tedy souhlas s názory druhých, jejich souhlas, aktivní uznání práva člověka na vlastní cestu k pravdě, a to i přes případné chyby.
Je třeba rozlišovat toleranci jako politický a právní postoj a jako morální princip. V této první funkci je historicky specifická a omezená určitými normami, které zajišťují rovnost občanských a lidských práv jednotlivců bez ohledu na jejich původ, sociální postavení, náboženství, politické přesvědčení a další charakteristiky. Tolerance nabývá charakteru vnitřního a bezpodmínečného požadavku teprve jako mravní princip, který člověk neukládá druhým, ale sám sobě a který má podobu zákazu vnucovat druhým své hodnotové preference proti jejich vůli. V tomto smyslu jde o typ etického principu nenásilí.
Publikováno 21. ledna 2023 ve 21:40 (GMT+3). Poslední aktualizace 21. ledna 2023 ve 21:40 (GMT+3). Kontaktujte redakci